Úvodem - proč jsme jeli na Sibiř

O výpravě na Sibiř jsem snil už několik let. Zajímají mě divoká zvířata, a jejich původní životní prostředí. V severní Asii je možné toto vidět ve velkém měřítku a v člověkem málo ovlivněném stavu. Podobně je tomu také třeba v Kanadě, na Sibiř ale padla volba ze dvou důvodů: Rusko je jaksi „kulturně zajímavější,“ a dá se tam jet vlakem. Já mám vlaky rád a hrozně mě lákalo vyzkoušet si, jaké to asi je, projet se po Transsibiřské magistrále, jet třeba čtyři, pět dní v kuse vlakem.

Podle map jsme si vybrali nějaká civilizací nedotčená místa, do jejichž blízkosti bude snad možné se nějak dopravit, a která zároveň vypadala lákavě díky množství jezer a hor. Počítali jsme s tím, že potom budeme několik dní postupovat do divočiny, kde si zřídíme základní tábor, odkud budeme vyrážet nalehko na výlety po okolí, přiživovat se rybami a lesními plody, pozorovat zvířata, fotit a filmovat a dokumentovat. Budeme tam, dokud vyjdeme s jídlem. Dva týdny? Tři týdny? To se uvidí. Potom se vrátíme do civilizace, nakoupíme nové zásoby, a přesuneme se na jiné vytipované místo.

První z míst, která jsme si vytipovali, bylo okolí jezera Chara Nur v pohoří Východní Sajany, nedaleko mongolských hranic. Druhé mělo být ve Stanovém pohoří v povodí řeky Oljokmy na pomezí Jakutska a Amurské oblasti, anebo, pokud by to časově a finančně příznivě vycházelo, tak povodí řeky Suntar ve Věrchojanském pohoří, v relativní blízkosti Ojmjakonu. Já jsem byl limitovaný pouze tříměsíční platností ruského byznys víza, Lukášovi se podařilo zařídit si v práci dvouměsíční volno.

Celá e-kniha s mnoha barevnými fotografiemi zde