Transsibiřská magistrála, Novosibirsk

14.7.

Ráno si ještě stihnu připravit čínské nudle, a v 6:27 (9:27 místního) vystupujeme v Novosibirsku, kde musíme pět hodin počkat, protože náš dosavadní vlak tady končí. Ob, která tudy protéká, jsme si vyfotili z vlaku, a protože zdejší horní tok není až tak ohromující – vypadá asi jako Dunaj někde v Srbsku – ani se k ní nepůjdeme podívat.

Chvíli bloudíme nádražní budovou, všude možně jsou nápisy „vchoda nět“ a „vychoda nět.“ Nakonec najdeme úschovnu zavazadel, kterou chtěli moji tři spolucestující využít. (Já ne, čeká mě zašívání pořádně velké díry v batohu. Má už chudák něco za sebou a nekompromisní rvaní nového velkého spacáku až na dno nedělá švům dobře.)

009-novosibirska-trznice  

„… v příjemném prostředí se zásobujeme na další cestu…“ (14.7.)

Usměvavá ďévuška obsluhující úschovnu vysvětluje, že pohorky a možná i karimatky, kterými jsou batohy zvenčí ověšené, musí dovnitř. Lukáš na tom chvíli pracuje, pak snahy jednou ráznou jadrnou větou ukončí, a do města jdeme s bágly všichni.

Novosibirsk je nejlidnatější město Sibiře a po Moskvě a Petrohradu i v celé Ruské federaci, ale založen byl až v roce 1893 během stavby Transsibiřské magistrály, celkem tu není k vidění nic než spousta ošuntělých paneláků a podobných architektonických skvostů.

Lukáš šikovným dotazem zjistí, kde je tu tržnice („rynok“), a tak se v příjemném prostředí zásobujeme na další cestu slaninou, klobásou, jogurty, hruškami, chlebem a sladkým pečivem. Během balení nákupu nám rozvozce mléka povídá, že v mládí zvedal 130 kilové modřínové špalky.

Padá rozhodnutí, že už konečně musíme zlikvidovat dvouapůllitrovou petku piva „Tři medvědi,“ kterou s sebou vláčíme už od Kazaně. Usazujeme se na zeleném plácku po straně ulice a dáme se do toho, já zároveň zašívám batoh. Přidá se k nám místní mladý zevl Žéňa s vlastním lahváčem Baltika. Na rozdíl od nás pivo ani neschovává v igelitce. Ptáme se, jestli není pití na ulici zakázané. Suverénně odpoví, že ano a támhle na rohu že je policejní stanice... a nahne si znovu. Ještě nám komicky předvede, jak prý chodí člověk nakažený boreliózou, a opustí nás. My ještě zajdeme na něco teplého k jídlu do bufetu u nádraží – já si dávám pelmeně – a jdeme na vlak.

 010-novosibirsk-vladivostok

„Náš vlak tu začíná a namířeno má až na konec magistrály do 5953 železničních km vzdáleného Vladivostoka“ (14.7.)

Náš vlak tu začíná a namířeno má až na konec magistrály do 5953 železničních km vzdáleného Vladivostoka. Tentokrát máme horní a dolní podélná lehátka ve dvou sousedních oddílech; je to přeci jen pohodlnější uspořádání než minule. Tajně si posíláme vychlazené lahváče a jsme při tom nenápadní jako... no jako Češi ve vlaku. Poučíme si od Martiny kostky a hrajeme s Lukášem „vrhcáby.“ Kolem 17:00 moskevského času stojíme půl hodiny v Marijinsku, kde se trochu vzpamatováváme z vydýchaného vedra ve vlaku. Tento vagón je starší a nemá klimatizaci, s možnostmi otevřít okna je to stejně bídné, jako v předchozím, a tak je uvnitř takových 30 °C. Venku se objevují smrky a borovice, břízy už nemají takovou nadvládu, jako celý včerejšek.

 008-lokomotiva-v-marijinsku

Verše na lokomotivě, Marijinsk (14.7.) 

 

Celá e-kniha s mnoha barevnými fotografiemi zde