Od Bajkalu do Sajan

 

15.7.

Jak si pomalu chystáme bágly k výsadku, vzbuzujeme pozornost spolucestujících. Na dračku jdou české mince, kterých bohužel moc nemáme (kdo by se s tím taky po Rusku tahal), já dostávám za českou pětikorunu jubilejní desetirubl s erbem města Pskov. Také maličká děžurná s rysy některého z původních sibiřských národů se vyptává, odkud jsme, a to už si nemůžu odpustit recitovat polohlasně úvod z Dobytí severního pólu od Divadla Járy Cimrmana:

„... z Prahy... Österreich!... Ale, my také Slované, Češi.“…  „Jídlo? Jídlo máme, tri husy, špek, chleba, všechno. Prodat? Ne, nemůžeme. Nám treba!“

a venku potom s Lukášem pokračujeme:

 

(Náčelník:) „Tak, přátelé, tohleto možná byli poslední lidé, které jste viděli. Máme všechno?“

(Učitel:)Všechno: lyže, saně, zbraň, hudební nástroj, rezervní prádlo...“

(Lékárník:) „Míč! Já zapomněl ve vlaku míč!“

(Náčelník:) „Ten míč... vy si na mě vzpomenete... nám bude setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá polární noc?“

(Náčelník:) „Ano, sto dní! Šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudnomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá? Ze šestatřiceti polárních výprav zahynulo: osum hladem, šest mrazem, čtyři vysílením a sedmnáct trudnomyslností. Sedmnáct!“

...

„Výpravo pozor! Do lyží, zapřahat...“ … „Určím sever!“ … „Náčelníku, faktická poznámka, můžu?“ … „Nevadí, že je tam pešuňk a koleje?“ „Vím o nich... Lyže sejmout!“ … „Polární výpravo, za mnou v pořadí: náčelník Karel Němec zde! Pomocný učitel Václav Poustka...“ „Zde!“ „... Lékárník Vojtěch Šofr...“ „Zde!“ „... Potah Varel Frištenský...“ „Zde!“

 

Břeh Bajkalu skutečně leží nedaleko severně od nás a skutečně nás od něj dělí mimo jiné několik pruhů kolejí. Dojdeme k nočnímu jezeru, na hladině se zrcadlí měsíc. Vrháme se do vody, která se nám sice zdá hrozně ledová, ale umýt se po pěti dnech cestování za to stojí. A pak – je to přeci Bajkal. Bajkal!

 013-svitani-nad-bajkalem_2

„Brzy ráno fotím východ slunce nad vzdáleným břehem“ (16.7.)

 

16.7.

Brzy ráno fotím východ slunce nad vzdáleným břehem, potom ještě dospáváme cestu vlakem. Když potom napodruhé vstanu definitivně, jdu se namočit do jezera.

Ve dvou magazínech dokoupíme ještě nějaké zásoby do hor – salámy, sýry, chleba. Jdeme na autobusové nádraží a ptáme se na dopravu do obce Mondy. Nic takového prý odtud nejezdí, můžeme však do Aršanu a odtud shánět něco dál. Do Aršanu jede spoj až odpoledne, zbytek času trávíme na břehu Bajkalu. Matóš se koupá, Lukáš jde hledat – nakonec úspěšně – nějakou místní „čtvrtou cenovou.“

 014-ospaly-bajkal_2

Ospalý klid na bajkalském pobřeží u Sljudjanky (16.7.)

Ze spoje do Aršanu se nakonec vyklube klasická maršrutka. Při odjezdu ze Sljudjanky dlouho mírně kape, pak usínám, a když se probudím, leje jako z konve. Naše bágly jsou při tom připoutané na střeše. Lukáš, který sedí blízko k řidiči, ho žádá, aby zastavil, že si přes bágly rychle nainstalujeme naši plachtu. Akce úspěšně proběhne, aby pak asi za deset minut pršet přestalo. Nakonec se i protrhají hrozivě vypadající mraky.

Křižovatku, kde se ze směru Mondy zahýbá na Aršan sice registrujeme, ale doufáme, že z Aršanu seženeme spojení do Mondy snáze, než z křižovatky uprostřed ničeho.

V Aršanu se na nás hned vrhají asi tři paní nabízející ubytování. O to nestojíme, máme stany. Ukazuje se, že přes zmíněnou, asi 30 km vzdálenou křižovatku jezdí denně autobus z Ulan-Ude do Orlika. Dnes už je ale pryč. Jakýsi řidič, přivolaný jednou ubytovávací paní, nabízí dopravu do Mondy ještě dnes, ale také nás varuje, že tam bude policie kontrolovat vstup do pohraničního pásma (s Mongolskem) a nikoho bez speciálního povolení nepustí. O kontrole víme, i o tom, že některé české skupinky s tím dřív měly nepřekonatelný problém, jiná ale před třemi lety získala povolení bez problému na místě. Řidič nás trochu rozhodí údajnou zkušeností nějakého svého známého, který prý před dvěma týdny potkal Čechy, které tam pohraničníci nepustili. Dál říká, že teď dva týdny pršelo, že v horách bude nad kolena bláta. To je nám celkem fuk, cesta bude, jaká bude, a Orlik leží tak 300 km vzdušnou čarou odtud, tam to může být jiné... Ale Aršanem a okolím se opravdu musela nedávno prohnat pěkná povodňová vlna. Chodníky jsou vymleté, v lese duny naplaveného písku. Inu, vyasfaltovat silnicí dno doliny, v jejímž ústí leží vesnice, asi není nejlepší nápad.

Chlapík mluví trochu anglicky, někteří z nás zase příliš málo rusky, takže se oba jazyky tak nějak chaoticky střídají, až mě to tak poplete, že ze mě vypadne: „Jesli móžna today, tak today!“ Načež všichni moji parťáci propuknou v nezřízený řehot.

Dostáváme telefonní číslo na řidiče autobusu Ulan-Ude – Orlik, že mu můžeme ráno zavolat a zjistit, jestli má místo. Jinak můžeme také zavolat tohohle chlapíka a nechat se s ním odvézt do Mondy. Necháváme tedy vše na ráno a jdeme se najíst do celkem nóbl hospody Chamar Daban. Hospodská mluví dobře německy. Tenhle Aršan, ležící už na úpatí Východních Sajan, byť ještě 200 km od Mondy, je pěkně turisticky zkažené místo.

Zakempujeme v lese pod vsí, jakmile zastavíme, pokryje nás vrstva komárů, a tak na sebe honem navlečeme kdeco, včetně moskytiér na hlavu. Před usnutím si v hlavě skládám telefonát řidiči autobusu, který mě ráno čeká.

Celá e-kniha s mnoha barevnými fotografiemi zde